Dobré divadlo dětem

              Před třiceti lety vznikl ve Svitavách loutkářský soubor, který je sice tím, že se jeho členové divadlem neživí, amatérský, ale svou kvalitou stojí kdesi na čele peletonu našich loutkářských souborů bez ohledu na jejich statut. To, že to odborné časopisy typu (Československého) Loutkáře, SADu aj. nezpozorovaly, je třeba přičíst zahledění se jejich profesionálně divadelnických redaktorů do "pupku světa", za nějž své kamenodivadelnictví považují. Jistě: z pohledu absolutních kvalit, které Céčko nabídlo, a třebas i z odstupu časového rozlišíme věci dobré, lepší a skvělé. Ale ať byly či jsou takové nebo onaké, nikdy nebyly zanedbatelné a vždy byly srovnatelné i s tím nejlepším, co produkovali profesionálové. A to bez ohledu na to, zda byly určeny malým či větším dětem, mládeži nebo dospělým.

            Za 30 let existence Céčka od roku 1970 (o předchozích více než deseti letech Malého divadla respektive jemu předcházející Jitřenky ani nemluvě) se v souboru několikrát změnili lidé. Z těch, kteří tvoří Céčko posledních pěti, deseti, ba i patnácti let byli u začátků jen Karel Šefrna a jeho sestra Anna Přikrylová, po půlce 70. let přibyla jeho žena Blanka, tehdy Pešová, v roce 1983 Karel Toth a o pět let později Jana Mandlová, druhdy Vykydalová. Mnoho jiných přišlo, pobylo, odešlo. Daleko spíš než konkrétní skupina lidí je tak dnes třicetileté Céčko jistý druh poetiky (v němž hraje prim specifický druh humoru a písničky) a přístupu k loutkovému divadlu a skrze něj i k životu - pravda, proměňující se, ale zřetelně rozeznatelný a souvislý. Mění se obsažnost - vztah divadla ke skutečnosti - a s ní, byť téměř nepozorovaně, i ona poetika.

            Sedmdesátá léta zaplňuje řada na svou dobu pozoruhodných inscenací: Poklad v kapli, Kačátko, aneb Rádi děláme dobrých skutků, Ostrov splněných přání, Mořský car, Pokažená válka, S drakem není legrace, Zazděná slečna, 12 usmívajících se ježibab. Liší se použitým druhem loutek (převažují spodové), liší se samozřejmě mírou své povedenosti a tedy úspěšnosti, na ryze loutkové jeviště postupně vniká vedle loutky i herec... Ale je tu více znaků společných než rozlišujících: jsou to vesměs inscenace pro svou nezávaznou veselost široce přijímané, tématicky však leckdy řídké, v nichž naučení v rovině dobro - zlo pluje napovrchu děje. Staví se tu především na příběhu a bezmála nevázaně veselém vztahu k němu. Výsledkem jsou veselé, rozverné kousky, někdy sice téměř "o ničem" - zato však vždy vynikající smyslem pro inteligentní humor, podpořeným nápaditostí, velmi slušným hereckým provedením a hudebním vybavením.

            Nejen nové desetiletí, ale i nové směřování Céčka předznamenávají v roce 1980 Muzikantské pohádky a zejména pak Šťastný princ. Po posledním vzepjetí rozjuchaných, leč obsahově poněkud řídkých inscenací Kleštěnec z pralesa a Křížová výprava (1980, v roce 1982 uváděny společně pod titulem Omlouváme se předem), Obluda (1981) a Hadrfous (1982), nastává Zlatovláskou v roce 1983 zřetelný zlom osobní i umělecký. "Co je to ta živá voda?" zní otázka v ústřední písni inscenace. Divadelní odpověď nachází soubor v zvnitřnělé jevištní poetice, v přimknutí se k tématu, k humánnímu pohledu na svět. Baladicky laděná Zlatovláska je počátkem nové cesty Céčka především za obsahem. V následující rakvičkárenské maňáskárně Ruka je v alegorizující podobě až překvapivě silně vyjádřen střet dobra a zla a víra v osudovou spravedlnost. V tyčkovými loutkami hrané Pohodě (1985) je tématem náš vztah k nadosobním, nadindividuálním, společenským věcem, zejména k tehdy komunisty záměrně znevažovanému vzniku československého státu. Edward - inscenace humorných veršů Edwarda Leara realizovaná pomocí metaforicky používaných předmětů nalezla spojovací niť v konfliktu mezi slabostí a agresivní silou a v tématu lidské solidarity. Výrazně humánní vyznění měla i inscenace poezie Jiří Wolkera Jako pel... používající místy až abstraktní výtvarné prostředky, mezi nimiž vynikalo zejména vydělování obrazů z prostoru pomocí rámečků, do nichž se předměty zasazovaly. Inscenace Moře, určená dětem, se obrací k intimnějším oblastem lidského života - k rodičovství a jeho paradoxnímu úkolu vychovat potomka k tomu, aby nás jednoho dne opustil.

            Po mezidobí až filosofujících inscenací zejména prvé poloviny 80 let (Šťastný princ, Pohoda, svým způsobem i pozdější Hamlet) a po navazující éře poetizujícího, namnoze nedějového divadla, umožňujícího vrhat pohledy na život z jinak nepřístupných stran a sdělovat tak jinak nesdělitelné (Edward, Jako pel... i pozdější Trakař, 1991), nastává v prvé polovině devadesátých let návrat k dějovosti, která však v syžetu nedominuje, neboť divadelním "rozkládáním" (zejména pomocí písní) a znovusyntézou dějových faktů je zachovávána svoboda neiluzívních, jevově nerealistických, zato však vnitřně hlubokých a osvobodivých průniků do života.

            Posunula a prohloubila se také poetika pro soubor typická - poetika syntetického autorského divadla, výrazně založeného na výtvarné metafoře, divadla prodchnutého hudbou a neseného autentickým autorským herectvím, zdůrazňujícím snad ještě více než divadelní komunikativnost, komunikativnost lidskou. Zvýšený smysl pro nepochopitelné, nonsens, ba i absurdno, je patrný prakticky ve všech inscenacích (i když nejsou látkou žádné celé inscenace, jako kdysi u Edwarda).

            Téma u Šefrny nebývá vždy zcela uvědomělé či předem verbalizované (snad s výjimkou Hamleta, u něhož je zřetelný silný politický náboj velmi), natož pak v inscenaci vnějškově deklarované, zato je ale silným spodním proudem, který inscenace, mnohdy v tvaru značně uvolněné, integruje do silně působícího výsledku. Inscenace souboru C posledních zhruba deset let stojí na výrazně koherentní životní filosofii vedoucí osobnosti souboru, směřující k zmoudření, přesněji prodchnutí divadelní tvorby zmoudřelým vztahem k životu a lidem.

            Proto roste role specifického kontaktu a komunikace s divákem, přecházející mnohdy příznačně až do fyzického kontaktu (předávání loutek divákům k opatrování, nabízení pohoštění, společné popíjení, zazpívání si s diváky a další aktivity, sloužící k vytvoření atmosféry společného bytí, jakéhosi "večírku", v němž je mezi diváky a herci potlačována hranice rampy) a nad tím vším se ještě zpravidla klene rámec určitého vytržení z všednosti, rámec obřadu vyznačovaného vnějškově zouváním či obouváním bot před vstupem na jeviště, vzájemným "rituálním" kontaktováním se apod.

            Tak je tomu u všech - vesměs prvotřídních inscenací souboru C v devadesátých letech: Hamlet je inscenován v střihových sekvencích, v nichž se střídají marionety na drátě, herci i třeba barva, rozlévaná po skle. Trakař, aneb velké vynálezy, nejpůsobivější inscenace devadesátých let vytváří pomocí metaforicky užitých předmětů kongeniální protějšek k Prévertovým básním v próze. Tak trochu..., variace na téma Cervantesova Dona Quijota opět s marionetami a metaforicky užívanými předměty a herci; poněkud uvolněná a "tak trochu" se rozbíhající inscenace se tak trochu vrací k nezávaznosti prvých dvanácti let existence souboru. U inscenací V páté knoflíkové dírce (manekýni) a Bláhové pohádky (maňásci) jde "rozpouštění" divadla do obřadu spolubytí až tak daleko, že někdy sdělování "bytí" převažuje nad sdělováním dynamického obsahu divadelního tvaru. Bystrouška, liška (tyčkové loutky) je syntézou celistvého, nečleněného příběhu a hudebně jevištní "existence" souboru. Tentokrát má céčkovský očistný obřad, jímž jeho inscenace v posledních letech bývají, i nepochybný, patrný divadelní tvar. Hluboká citovost, prostoupená moudrostí, i dokonalé zvládání nesamoúčelného řemesla v hudbě, zpěvu i ve hře s loutkou činí z inscenace hluboký zážitek.

            Céčko posledních patnácti, osmnácti let je pro mě především vyjádřením určitého životního postoje, vztahu k životu. Je pro mě divadelním výrazem lidství. J e stálicí prvé třídy , jejíž vyzařování ovlivnilo přímo či nepřímo většinu špičkových souborů  a udržuje si své místo na čele českého loutkářství jako celku.

          Luděk Richter - ČTVRTletník 2000

            Přehled inscenací:

1971     Poklad v kapli (L. Martínková)

1972     Kačátko, aneb Rádi děláme dobrých skutků (N.Gernětová, T.Gurevičová)

1973     Ostrov splněných přání (Vojtěch Cinybulk)

1974     Mořský car (Jevgenij Švarc, Karel Šefrna)

1975     Pokažená válka (Alois Mikulka)

            S drakem není legrace (Milada Mašatová)

1976     Zazděná slečna (František Navara)

1978     12 usmívajících se ježibab (Alois Mikulka)

1980     Šťastný princ (Oscar Wilde)

            Kleštěnec z pralesa (P. H. Cami)

            Křížová výprava (P. H. Cami)

            Muzikantské pohádky (Ilja Hurník)

1981     Obluda aneb Jak to bylo, když začalo pršet (D.Radovič, Karel Šefrna)

1982     Omlouváme se předem (Kleštěnec z pralesa, Křížová výprava) (P. H. Cami)

            Hadrfous (Jiří Břenek)

1983     Zlatovláska (Josef Kainar, úprava Karel Šefrna)

1984     Ruka (Duranty)

1985     Pohoda (Bedřich Beneš-Buchlovan, Karel Čapek, Karel Šefrna)

1987     Edward (Edward Lear, Karel Šefrna)

1988     Jako pel (Jiří Wolker, Karel Šefrna)

1989     Moře (Olga Hejná, Jiří Žáček)

1990     Sen noci svatojánské (W.Shakespeare, Jitka Zelená, Pavla Svobodová)

             Hamlet (William Shakesperare, Bedřich Beneš-Buchlovan, Karel Šefrna)

1991     Trakař, aneb velké vynálezy (Jacques Prévert, Karel a Blanka Šefrnovi)

1992     Tak trochu... (Karel Šefrna podle Cervantese)

1994     V páté knoflíkové dírce (Leopold Suchdolčan)

1995     Bláhové pohádky (Carl Sandburg)

1997     Bystrouška, liška (Rudolf Těsnohlídek, Karel Šefrna, Jana Mandlová)