OBSAH

Co chci od divadla?

Odložit nebo spoluprožít?

S dětmi do divadla?

Co nabízí divadlo?

Má škola i vychovávat?

Jací jsou učitelé?

          CO CHCI OD DIVADLA?

             Jako divák chci vidět, že si za ním tvůrci - herci, režisér, autor, scénograf... - stojí, že ho opravdu chtějí dělat, že jím žijí, že se jím se mnou chtějí o něco podělit, že jim na mně jako na divákovi záleží - a ne že mi jen cosi "předvádějí".

            Že jdou se svou kůží na trh a chtějí mi říci něco o sobě a dát něco ze sebe a ne mně jen ohromovat.

            Že ani při inscenování ani teď při představení neodpočívají po dopoledním natáčení a nešetří se na večerní mejdan.

            Že se při představení po čapkovsku setká živý člověk na jevišti s živým člověkem v hledišti.             Že v něm prostě dojde k skutečnému dialogu.

            Že nabídne nějakou pozitivní energii (čímž nemyslím červeno-knižní optimismus; i v Králi Oidipovi je obrovská pozitivní energie, byť nekončí nejveseleji) - protože pro sebevraždu si dokážu najít dost důvodů sám.

            Jako rodič očekávám (vzhledem k věku svých dětí by bylo přesnější očekával jsem) především všechno to, co očekávám jako divák. Dobré divadlo pro děti by totiž mělo být dobré i pro dospělé. Naopak už to nutně platit nemusí.

            Očekávám, že divadlo bude vnímat a brát děti jako partnery. Že je nebude mít ani za malé blbečky, pro které je všechno dobré, ani za indiferentní masu, která je prostě povinna zajímat se a bavit tím, co zajímá a baví nás dospělé, a když ne, platí prvá možnost.

            Že nezapomene, že je tu taky a především kvůli nim, a že to, co znají inscenátoři, neznají děti a to, co už všeho znalé dospělé nudí, děti mnohdy ještě ani nepotkaly.

            Že jim pomůže orientovat se v tom zmateném světě.

            Že je ujistí, že je v něm spousta hrozných věcí, ale stojí za to žít a snažit se je změnit, napravit, odstranit.

            Že z možností, které v člověku dřímají, bude oslovovat, probouzet a rozvíjet ty lepší a ne ty horší, že ho bude s prominutím kultivovat - a to jak po stránce obsahové, tak po stránce vkusu formálního.

            Že do představení pro děti vloží stejně úsilí, peněz, času a umění, jako pro dospělé.

            Jako divadelník od divadla chci... - teď by bylo náramně efektní napsat "prachy!" Nebo alespoň "aby mě uživilo!" Ale byla by to sotva půlka pravdy. Samozřejmě, že se jím chci uživit. Ale kdyby šlo jen o to, mohl bych toho dosáhnout několika daleko méně namáhavými, ba trýznivými, nejistými, někdy i ponižujícími způsoby.

            Začínal jsem s divadlem v sedmi letech coby amatér. Z té doby mi zůstalo, že divadlo se dělá především proto, že člověk chce. Že ho to baví a časem je to pro něj i nutnost, protože jím žije. Proč by jinak věnoval tolik času, námahy a odříkání si něčemu, co mu nepřinese nijak zvláštní zisk - a většinou ani slávu.

            Ne, není v tom jen sebepopírající altruismus. Nenadbíhám vkusu diváka, neladí-li s vkusem mým. Nepodbízím se. Velmi pozorně si chráním, aby to vždycky bavilo i mě. Abych v tom byl i za sebe přítomen - protože co bych jinak mohl divákovi nabídnout?

            Samozřejmě, že je to i můj velký zájem. Kdo se tváří, že dělá divadlo jen pro potěšení druhých, je pokrytec. A kdo ho tak opravdu dělá, je prostitut a měl by toho raději nechat, protože bez lásky nemůže být ani divadlo dobré, hluboké, takové, v němž se člověk nezištně dává a bez exhibicionismu prozrazuje o sobě něco, co ho činí velmi zranitelným, a doufá v totéž od druhé strany.

            Ale aby mě divadlo bavilo, těšilo, může se stát jen tehdy, bude-li bavit a těšit i diváky s kterými se o něj chci podělit. Chci si hrát a objevovat svět hraním a sdílet radost, potěšení i smutek z toho s divákem. Chci divákům - svým partnerům - něco sdělit, podělit se s nimi o radosti, bolesti, touhy. Chci jim - s prominutím - něco dát. Ale netvářím se přitom, že to je dar nebeský, jen doufám, že není danajský.

            Chci od divadla, aby mi umožňovalo utkávat se s problémy, setkávat se s lidmi, rozmlouvat s nimi a získávat v nich ne-li přátele, alespoň partnery. Vlastně od něj chci velmi mnoho.

          Luděk Richter - Divadlo pro děti, jaro 2004

          ODLOŽIT NEBO SPOLUPROŽÍT?

             "Jak dlouho bude to divadlo trvat? Třičtvrtě hodiny? - Tak seď, Pepíčku, já si pro tebe pak přijdu!"

            Pět tříd dorazí do divadla - a tři učitelky odběhnou do města za nákupy. Zbylé dvě "to" přeci ohlídají.

            Tatínek usedne ve třetí řadě na kraj a ještě než představení začne, otevře si doširoka noviny. Zavře je až při potlesku.

            Dvě paní učitelky si sednou zády k jevišti do jedné řady, třetí za ně a od prvé do poslední vteřiny si povídají. Kdepak šeptem, ani polohlasem. Normálně - tak jak jsou zvyklé.

            Jiné dvě paní učitelky deset prvých minut za poslední řadou sčítají mince za vstupné. Když sečtou, odejdou do bufetu na kávu...

            To nejsou vymyšlené historky. To jsou příběhy opsané ze skutečnosti. A ne jen ojedinělé.

            A co? Co je na tom divného?

            Nejde mi o jen o rušivost těch počinů, ať už pro psychiku nebo i fyzicky skutečnou. Jde mi o něco daleko subtilnějšího - a tím neuchopitelnějšího. O to, co jsem se pokusil vyjádřit v titulku.

            Co je pro nás dospělé kultura pro děti? Je to součást našeho dialogu s nimi, našeho společného světa, našeho působení na ně - nebo jen úschovna na způsob "Teď nemám čas, pustím ti na videu Ramba"? Či snad v lepším případě "potrava", kterou mají děti "zkonzumovat"? Máme důvěru v to, na co je pouštíme, posíláme či vedeme? Vážíme si toho? Očekáváme od toho něco? Nebo máme divadlo pro děti za něco apriori (s prominutím) "blbého"? (Přiznejme si arciť, že mnohé inscenace pro děti, žel, tento pocit budit mohou.) Ale proč pak své děti vůbec na podobný "škvár" pouštíme, neřku-li posíláme? Máme snad za to, že oni jsou něco esteticky, citově i rozumově méněcenného - že pro ně je to dobré? Nebo že jsou to tlustokožci, po nichž vše sklouzne bez jediné stopy?

            Dobré divadlo pro děti existuje - a je jen na nás, věříme-li v jeho schopnost malého člověka kultivovat. Jsme-li ochotni vynakládat sílu k jeho hledání a zužitkování - což předpokládá je s dětmi spoluprožít. Není to až takové utrpení. Medvídci od Kolína nebo chcete-li Křemílek a Vochomůrka (abych uvedl široce známé nesporné příklady odjinud) jsou filmy pro děti, kterými se baví stejně dobře i dospělí; prostě proto, že jsou to dobrá umělecká díla. A dobré divadlo pro děti se pozná stejně snadno: je dobré i pro dospělé. Ale ti je musí pro děti vyhledávat stejně pečlivě, jako když hledají pro sebe. A pak je s nimi spoluprožít.

          Luděk Richter - ČTVRTjarník 1995

          S DĚTMI DO DIVADLA?

             Není o co stát! Ono to znamená předem cosi zajišťovat (těch starostí!), vybírat peníze na vstupné (těch problémů!), oblékat děti (té práce!), trmácet se s nimi kdovíkam (těch nebezpečí, těch nepříjemností, toho nepohodlí cestou!) a zase zpátky (!!!). Prostě spousta práce navíc a ztracený čas, kterého se tolik nedostává. Jako bychom toho - my udření učitelé a rodiče - neměli už tak dost! A co z toho?

            Co? Inu, někteří nepolepšitelní optimisté se domnívají, že divadlo, tak jako každé umění, přináší především estetický a kulturní zážitek v tom nejširším a nejzákladnějším slova smyslu - prostě potěšení a potravu pro duši.

            Že člověk tu poznává, že jeho bolesti a jeho radosti, jeho nejistoty a jeho jistoty, jeho tísně a jeho písně nejsou jen jeho, že jsou obecné, že je sdílí - a to sdílení radost umocňuje a žalost umenšuje neboť váha všeho těžkého a trudného se jaksi rozloží a všechno hezké strávené společně je o to hezčí. A to, že člověka zbavuje tíže světa, již, co bychom si povídali, třebas v podobě pro nás dospělé již nepochopitelné či z našeho hlediska zanedbatelné, pociťuje i dítě. Katarze se tomu říká - když se to vyvede.

            Člověk (třebas menší) tu vidí svět, zařazuje se do něj, nestojí před ním sám a nahý - naopak, ten svět se obnažuje a volá na něj: Podívej, i já jsem z masa, kostí, kůže, srdce a mozku. I já klopýtám, i já se směju, i já brečím, i já mohu umřít, ale život je nesmrtelný.

            Člověk (aťsi mrňavý) tu ten svět vidí maličko jinak - zhuštěně a v jakémsi řádu. A proto si ho dokáže lépe všimnout a více o něm poznat. Vidí ho jako přehledný celek, model jakýsi - a proto ho dokáže lépe pochopit, téměř uchopit.

            Je to model pochopitelný (neboť má řád) a uchopitelný (neboť se odehrává na přehledné ploše a v zhuštěném čase od příčin až po následky). Slovem model se arciť neříká, že jej lze vzít, nacvičit a rovnou použít v životní praxi. Už proto ne, že model je vždycky "jen" obraz a "jen" zjednodušení ve prospěch názornosti a srozumitelnosti. Člověk (třebas nevelký) vidí v divadle svět jako obraz jinými lidmi (těmi na jevišti) vytvořený a proto k přetváření se nabízející - a přetváření schopný. Divadlo pro něj svět integruje a pomáhá mu integrovat se do světa.

            Člověk (byť i malý) vidí - a cítí - krásu jakéhosi řádu, najmě estetického. A řád je venkoncem to, co každý z nás, byť se i anarchistou tvářil, potřebuje a hledá po celý život, aniž to mnozí tuší. Neboť žít bez řádu, být nezařazen, je tolik, co žít beze smyslu, nemít smysl. Člověk potřebuje někam patřit; byť i černý byl, potřebuje bílou, aby se na ní odrážel. To může mít podobu záporného sebevydělení, jakou známe třeba z nacionalismu či rasismu, nebo sebeidentifikace, jakou nám nabízí právě sebepoznání divadlem.

            Ale to pořád ještě není všechno. Vedle svého cíle nejprvnějšího a hlavního, jenž jsem se právě pokusil chytit alespoň za peroutku, nabízí divadlo škole (i rodičům, jež chtějí pro své děti něco dělat) ještě mnoho dalšího. Alespoň klade-li si škola ještě stále i cíle výchovné. Tedy jde-li jí stále ještě o utváření a kultivaci osobnosti.

            Divadlo je totiž obrazem vztahů, jednání a chování, typů a charakterů lidí. Ne jako vzorník k použití, k napodobení. Jako model, na němž ve vazbách a souvislostech vidíme, jak co působí, co z čeho vyplývá, co k čemu vede, co je směšné a co k pláči...

            Je-li něco opravdovým problémem dnešních dětí (ale nejen jich), pak jsou to vztahy: vztahy k druhým lidem, k přírodě, k věcem, k okolnímu světu, k vlastnímu jednání, k vlastnímu životu, k hodnotám v něm. Vztahy mezi činem a jeho následky. A divadlo žije ze vztahů: vztahy vytvářenými mezi herci zobrazuje vztahy jevištních postav a navozuje vztah vůči divákovi. (Příbuznost či spíše totožnost s dramatickou výchovou snad ani není třeba zdůrazňovat.) Schopnost pěstování hlubokých a plnohodnotných vztahů je jednou z nejsilnějších zbraní divadla.

            Divadlo otevírá řadu témat a situací, s nimiž se každý z nás, byť v jevově jiné podobě, co chvíli setkává, jež musí řešit. Může pomoci pootevřít vrátka k řešení témat, hrajících v životě dětí roli stejně velkou jako u dospělých.

            Ukazuje různé lidské typy, charaktery, různé osobnosti, nahlížející různě jeden a týž problém, a poukazuje tak na fakt různosti lidí, kteří mohou a musí žít vedle sebe (pluralita se tomu, tuším, říká a snad i s tolerancí to má cosi společného). Staví vedle sebe různé žebříčky hodnot, různé přístupy k životu, různá řešení a naznačuje jejich cenu pro život člověka.

            A co víc: Divadlo je samo o sobě (snad jen s výjimkou pantomimy) konkrétním projevem jazyka a literatury ve všech jejich vrstvách od lexika přes syntax, figury všeho druhu, rytmickomelodické členění až po vrstvy kompoziční a tématické. Je konkrétním činem výtvarným co do práce s prostorem, kostýmem, maskou, loutkami i světlem, je i počinem hudebním a pohybově choreografickým. Nemluvě o tom, že je především samo o sobě svébytným syntetickým uměním.

            Shrnuto a sečteno a jinak řečeno: tvořivému a inteligentnímu učiteli (i rodičovi) nabízí látku, s prominutím, přímo předmětovou. Český (či jiný) jazyk a literatura, dějepis, výtvarná a hudební výchova a samozřejmě i výchova zvaná občanská (ale dovedu si představit, že třebas i fyzika či chemie) tu mají přímo velkonabídku podnětů. Divadlo nejen přináší spoustu konkrétních informací, ale především provazuje jednotlivé znalosti a poukazuje na jejich praktickou užitnost a užitečnost v životě. Dává smysl jednotlivým atomizovaným předmětům, naukám a poznatkům neboť je zařazuje do souvislostí lidského života.

            Ne - nikdy nebude možné divadlem učit matematice, češtině či dějepisu, neboť pak už by nešlo o umění, nýbrž o užitou dovednost. A přesto divadlo může i v tomto směru nabídnout škole mnohé; vždyť už Komenský propagoval využití školního divadla jako nástroje výuky latině.

            To vše, nebo alespoň většinu z toho nabízí leckteré umění. Ale divadlo má ještě jednu vlastnost navíc - vlastnost, kterou si málokdy uvědomujeme: že se tu, jak praví klasik, s živým divákem v hledišti setkávají živí lidé na jevišti, kteří s ním onen společný čas opravdu prožijí, kteří s ním sdílejí riziko bloudění, hledání třebas i nenalézání, kteří se mu věnují, a to neschováni za celuloid filmu či za sklo obrazovky, nebo v objektivizované distanci papíru či plátna, nýbrž osobně a za sebe angažováni jsou připraveni vytvářet autenticitu neopakovatelné chvíle - naslouchat a odpovídat si s diváky, komunikovat s nimi. Když se to vyvede.

            A když se nevyvede? Ač mnoho krmí je ne zcela chutných až nechutných, nepřestáváme, nemůžeme přestat jíst. A je-li v nás kus ducha, či chcete-li duše - a on je - nezbývá než hledat dál. Neboť s potravou pro ducha je to stejné jako s potravou pro tělo, a neměli bychom pro jedno spálené či přesolené představení odmítat divadlo vůbec.

            To všechno, nemá-li zůstat jen u teorie, potřebuje učitele (či rodiče), který a) o těchto možnostech ví b) tuší, jak jich využívat. Učitele (či rodiče), který umí děti na představení připravit a jeho nabídku pak dotvořit tak, aby dopad divadelní inscenace byl co nejhlubší a zisk pro učitelskou (či rodičovskou) práci co nejsilnější.

          Luděk Richter - ČTVRTzimník 1995

          CO NABÍZÍ DIVADLO?

            Jak komu. Těm apatickým jen nějakou tu hodinu zabitého vyučovacího času (pro žáky je to klad, pro učitele zápor - ale zase si někteří stačí nakoupit či odpočinout při kávě a cigaretě). Těm životaschopným leccos.

            Už jenom samotná situace návštěvy divadla přináší:

· slavnostní pocit ze samotného faktu konání či návštěvy divadla,

· slavnostní oblečení s tím spojené (každý, kdo zažil v mateřské školce důstojně se tvářící chlapečky s motýlkem a holčičky s mašlemi, potvrdí, jak významná pro ně tahle maličkost je),

· ne zcela běžnou cestu do divadla, s níž se spojuje řada dalších praktických společenských návyků, ale i zážitků v dopravních prostředcích a na ulici.

            Další klady pak přináší průběh představení:

· poskytuje zážitek z pocitu pospolitosti, ze sdílení veselí, radosti a smutku s ostatními diváky (kdo viděl jeden a týž film v televizi a v kině, ví, o čem mluvím),

· učí slušně se chovat během představení: necpat se pokroutkami, nerušit ostatní šustěním pytlíky či mluvením (zvlášť za předpokladu, že to umí i paní učitelka),

· divadlo nutí a tím učí soustředit se (což v dnešní roztěkané "klipové" době není ani zdaleka tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát),

· učí vnímat: naslouchat a pozorovat (pro což platí totéž),

· učí "číst" umělecký obraz, pronikat do jeho významů a přemýšlet o nich,

· umožňuje nám citově se ztotožnit s jedněmi, najít odstup od jiných a třeba i projít katarzí...

            A co teprv sama konkrétní inscenace! Takový Makbeth třeba:

· ukazuje, jak touha po moci dokáže probudit i v člověku ušlechtilém zlo, o němž neměl ani tušení, že v něm dříme,

· varuje, že svědomí nás dostihne, i kdybychom měli sebesilnější pocit, že jsme nad věcí,

· vyzdvihuje to, že věrnost a poctivost se nakonec přeci jen vyplácí,

· odhaluje zrádnost víry v sebeskálopevnější jistoty (i birnamský les se může pohnout),

· ukáže nám řadu charakterů tak odlišných, jako je Makbeth, jeho žena, či Makduff,

· poodhalí vztah muže a ženy, jejich strategie, silné stránky i slabiny,

· prozradí motivace, příčiny i důsledky jednání jednotlivých postav,

· připomene (i pro nás dospělé ne vždy tak samozřejmý) fakt, že vedle Anglie je na Britských ostrovech i Skotsko, a že svého času bylo samostatným královstvím,

· dovolí nahlédnout do společenské struktury feudální společnosti a jejích vztahů,

· přibližuje dávné zvyky a modely chování,

· poodhalí historický fakt, že král putoval po hradech svých vazalů,

· poukáže na charakter skotské krajiny s jejími pláněmi a (s prominutím) i na to, že je Skotsko u moře,

· nabídne krásný, metaforický jazyk,

· přinese krásný verš (pětistopý nerýmovaný jamb zvaný blankvers),

· poskytne (doufejme) ušlechtilé herectví s jeho pohybovou i mluvní kulturou a emotivním obsahem,

· předvede (snad) i vzrušující scénografii, (třebas) působivou hudbu a (možná) ještě leccos dalšího...

            Makbeth - toť velká tragedie pro velké. Ale inteligentní tvořivý rodič či učitel dokáže najít neméně podnětů ve Třech zlatých vlasech děda Vševěda či v Zlatovlásce.

            Především pak divadlo kultivuje osobnost diváka přímo v oblasti estetické, poznávací a výchovné. Samozřejmě, že divadlo jako každé jiné umění má především působnost estetickou, na niž by nikdy nemělo rezignovat, chce-li zůstat uměním (a ne jen oslazenou výchovou a vzděláváním). Nabízí (ať už k převzetí, k modifikaci a rozvinutí či k polemice) jakýsi estetický řád, sdílí s divákem proces poznávání světa až do podoby určitého modelu a předvádí vzorce chování a jednání v názorném vztahu příčin a důsledků. To samo o sobě je pro každého rodiče či učitele zajímajícího se o formování dítěte hodně.

            Tvořivý a moudrý učitel či rodič však najde v divadle ještě navíc už zformovaný materiál k další práci v oblasti estetické, mravní, citové a rozumové, v podobě takořka předmětové:

            Divadlo se může stát startovacím motivem pro:

· nenásilné otevření oken do určitého (divadlem externalizovaného) tématu, cestou k objevování a rozkrývání problémů a témat, jež jsou pro děti živé, aktuální, naléhavé,

· práci s jazykem a literaturou (slovo a jeho význam, interpretace, podtexty..., výslovnost, rytmus řeči, melodie, dynamika, důraz...),

· hudební výchovu (styl, funkce, "obsah" hudby...),

· výtvarnou výchovu (prostor a jeho členění, tvar, barva, linie, vztahy...),

· pohyb a choreografii (motivace v pohybu, výrazové prvky...),

· dějepis (historické události, reálie, souvislosti, specifické sociální vztahy a mravní kodex určité doby a místa...),

· zeměpis (místní geografické reálie...),

· výchovu - zejména občanskou (poznávání různosti lidských typů a charakterů, pochopení druhých, kulturní a společenská pluralita, tolerance, pochopení vztahových zákonitostí a přediva vztahů mezi lidmi, motivací lidí, mravních zákonitostí...),

· rozvíjení polytechnických dovedností při práci s materiálem, hledání technických řešení (např. scénografie, loutky...).

            A hlavně je to i jedna z nejpřirozenějších cest navázání vztahu učitele a dětí na základě sdíleného zážitku.

          Luděk Richter - ČTVRTjarník 2002

          MÁ ŠKOLA I VYCHOVÁVAT?

             Onehdy jsme se dozvěděli, že skupinu "darkerů" z Ostravska, bavících se způsobováním zkratů, vedl velmi inteligentní student, který už ve svých devíti letech sestavil prvý počítačový program.

            Co jim asi chybí těm mladým nudícím se lidem, kteří se rozhodli bavit se obtěžováním druhých? Co chybí jiným mladíkům, kteří sprayi či rytím vylepšují staleté kamenné bloky, stěny domů, sedadla a okna v dopravních prostředcích, či těm mládencům, kteří pro trochu vzruchu jezdí mezi vagóny či na střechách metra? Těm desetiletým, co jdou pobít bažanty zavřené v kleci, zmlátit a okrást spolužáka, či se ho pokusit vyhodit z okna? Těm, co si vpichují, vdechují či polykají jedy, jež na pár minut naplní jejich prázdný život zdáním blaženosti?

            Chybí jim cíl, obsah, smysl života, vědomí o jsoucnosti nějakých hodnot.

            Kdopak jim může pomoci hledat cestu k němu?

            Rodiče? - Kdepak my! Kde bychom na to vzali čas? A znalosti? My jsme jenom rodiče.

            Škola? - Ta je tady přeci od toho, aby vzdělávala: jak udělat počítačový program, jak vzniká Eliášův oheň, jaké jsou zákony dynamiky proudění vzduchu v tunelu... Televize to pak doplní informací, kolik je třeba lysohlávek na pořádnou rundu. Škola nemá co vychovávat. Má vzdělávat. Vychovávat vždycky znamená orientovat člověka k něčemu, směrovat ho a formovat. A kdo by si mohl osobovat právo říci, k čemu by měl být člověk vychováván! Že?

            K slušnosti? - Jaké zastaralé klišé!

            K ohleduplnosti? - Jaké to reziduum socialistického kolektivismu!

            K zákonnosti? - Jaké omezení svobody individua!

            K poctivosti? - Jaká kriminalizace podnikatelské iniciativy!

            Tak módní, tolik oblíbený relativismus (jímž si ti nejdrsnější, nejagresivnější, nejsobečtější a nejbezohlednější čistí cestu a rozšiřují operační pole) destruuje naši schopnost sebeobrany.

            Těším se. Bude to krásný život mezi vzdělanými darebáky a poučenými, z nudy všeho schopnými hajzlíky.

            Přesto si myslím, že školy by měly žákům a studentům nejen vysvětlit, jak funguje atomová reakce, ale přidat i návod¨, k čemu, kdy a jak ji použít, či proč ji nepoužít. Měly by jim zprostředkovat nejen znalosti, ale pěstovat i jejich lidskou osobnost. Prostě vychovávat. I k věcem tak "banálním" a opovrženíhodným, jako je umění pozdravit (nebo alespoň odpovědět na pozdrav), poděkovat či pustit babičku v tramvaji sednout.

            A také k tomu, co začíná být čím dál větším problémem: učitelé si stěžují, že mnohé děti jsou natolik roztěkané, že nejsou vůbec schopny začít je vnímat. Nejsou schopny se soustředit, ba ani ukáznit. Nejsou totiž zvyklé se jakkoli omezovat - a tak si samy vytvářejí zásadní omezení, o němž nemají tušení. I v divadle to lze vidět.

            A pak je tu to zmíněné a nejdůležitější, k čemu vychovávat: k schopnosti žít, k umění žít, k chuti žít. O smyslu života se nikdo nemůže dozvědět pomocí poučky v rámci vzdělávání. Ten je třeba nasávat, poznávat, nalézat, na ten je třeba přijít v rámci osobnostní zkušenosti při vytváření a navazování obsažných, bohatých, barvitých vztahů ke světu, k životu, k lidem - a to je vlastní pole výchovy. Na druhém stupni máme sice zvláštní předmět: občanskou výchovu. Ale to je předmět. "Předávají" se v něm hotová fakta. Mohu se je naučit, odříkat a dostat jedničku. A pak mohu jít a podrazit na ulici babičce nohy. Naučit se jakékoli desatero umí v podstatě každý. Ale mít a ctít ho v sobě - to je oč tu běží. K tomu je výchova. A ta musí probíhat nepřetržitě, v každém okamžiku, rozpuštěna v počítání u tabule stejně, jako v běhu na sto metrů - i když nám svobodomyslným to jistě zní jako skřípání brzdícího vlaku.

            Co to má společného s divadlem? Mnohé. Divadlo může bavit, vzdělávat i vychovávat.

            Bavit jistě - bez toho by je lidé těžko vyhledávali. Ale bavit neznamená jenom, jak to dnes vídáme v míře tak hojné u televizních i mnohých divadelních bavičů, podbízet se divákovi. Bavit znamená těšit - být zdrojem estetického, citového i rozumového potěšení. A to lze nejenom řvavým smíchem.

            Vzdělávat - to činí divadlo především zprostředkovaně, jaksi v druhém plánu. Přináší jednotlivé informace i souvislosti mezi nimi - poznání statické i dynamické.

            Výchovný vliv divadla je nesporný. Je-li účinnost výchovy založena na zvnitřnění, přivlastnění si, osvojení si, vnitřním přijetí poznání především cestou emotivní, jde právě o tu cestu, jíž divadlo - jako každé umění - přistupuje k divákovi, neboť jde cestou konkrétního "příkladu", jenž má formu zážitku (byť zprostředkovaného), působí přes zkušenost (byť modelovou) a usiluje o divákovo ztotožnění se s hrdinou. A také člověka vychovává k schopnosti trávit volný čas poněkud ušlechtileji, než vyhazováním pojistek či spolucestujících z vlaku.

          Luděk Richter - ČTVRTjarník 2003

          JACÍ JSOU UČITELÉ?

             Jaká je škola? Už hezkých pár let zaujímá společnost vůči škole pubertální postoj: nutila nás k něčemu, nudila nás, nebavila - je třeba jí potrestat.

            Vše, co už bylo, je špatné, vše co je nové, přesněji jakkoli jiné, je obdivu hodné. Že jde při pohledu zblízka často jen o humbuk, o nesmysl, či umně zakrývaný chaos potěmkinovského formátu? Kdo má chuť dívat se zblízka? Který novinář si najde čas strávit v nějaké škole alespoň den, neřku-li týden, aby nahlédl za pečlivě budovanou fasádu slov?

            Východisko nejednoho článku či rozhlasového pořadu je až dětinsky jednoduché: kdo dokáže dostatečně hlasitě vykřičet svou jinost či alespoň zanadávat na tradiční školu, je hodný sluchu a podpory, i kdyby škodil a hlásal nesmysly. Kdo je jiný v tom dobrém slova smyslu nehlučně, bude zapomenut, ušlapán bez povšimnutí, natož podpory. V mediální éře, kdy hlavními kritérii je senzačnost zprávy, její "novost", vykřičená na etiketách (Neue! New! Nové! - no nekupte to!), přece nebudou novináři psát o něčem, co jen tak obyčejně funguje. Tím spíše v zemi, v níž revoluce spočívají převážně ve výměnách tabulek s názvy ulic a institucí, bourání starých pomníků a stavění nových.

            "Jiná", "Nová", "Svobodná..." škola - to všechno jsou hezké názvy a mohou být i hezké věci. Ale nakonec záleží vždycky víc na lidech, než na názvech, ba dokonce i než na systémech. Špatný učitel či ředitel "Jiné", "Nové" či "Svobodné" školy zůstane vždycky horší, než dobrý učitel či ředitel střihu zcela tradičního. A naopak. Všechna čest těm, kteří hledají poctivě, s velkým nasazení a vkladem vlastního času a sebevzdělávání cesty, jak být lepším učitelem. Ale takoví jsou na různých školách. Stejně jako ti druzí.

            Nakonec stejně bude odstaven ten, kdo obtěžuje něčím navíc, komu o něco opravdu jde, kdo nastavuje vyšší laťku. Tolerováni budou ti, kteří nebudou vyčnívat a překážet. A slaveni ti, kteří k tomu ještě navíc dokážou kolem sebe roztočit mediální humbuk.

            A jací jsou učitelé? I v tom má společnost, zdá se, jasno. Jsou hloupí: kdo umí, umí, kdo neumí, učí, že? Jsou to tyrani, kteří nutí nebohé žáky, aby se proti své svobodné vůli učili jakýmsi nesmyslům. A nemají valného charakteru: za totality dětem lhali - na rozdíl od charakterní ne-učitelské veřejnosti, která (jak onehdy pravil Ten, Kterého si Zvolili) svou odvážnou pasivní rezistencí vytunelovala komunistický režim až k úplnému zhroucení. Učí pár hodin, pořád mají prázdniny a ještě by chtěli aby je stát platil tak, že nebudou muset chodit na druhou směnu uklízet do bank a kasin!

            Jedinou nedořešenou otázkou je, jak to, že ti hloupí učitelé vychovali i nás chytré. Kdože to vychoval charakter nás 9 999 000 čestných, přímých nezlomných hrdinů. Proč jsou z toho nicnedělání tak vyčerpáni. A taky zda hanebným platem netrestáme spíš své děti a sebe sami.

            Jistě leckteří učitelé jsou poměrně hloupí, poměrně zlí, poměrně bezcharakterní, poměrně líní... Ale zdaleka ne všichni. Mámť s nimi dávnou zkušenost co žák a student, čerstvější jako otec, spoluučitel, i pořadatel, stále obnovovanou coby jejich lektor a hlavně takřka dennodenní jako divadelník, přijíždějící hrát do škol, školek či kulturních zařízení.

            Jací tedy jsou učitelé v každodenním setkávání s divadlem?

            Aktivní a zodpovědní: Hned na začátku si zjistí, jak dlouhé je představení, aby věděli, kolik času mají na nákup a vrátili se včas. Jiní si stejně aktivně zjistí jaké divadlo bude hrát, co bude hrát, jaký charakter inscenace má, o čem je a kdo je autorem, aby mohli děti na představení připravit.

            Důslední a nekompromisní: I když přijdou s dětmi do divadla půl hodiny před představením, děti musí sedět bez hnutí v řadách a ani nemukat až do začátku produkce. Jiní se s nimi benevolentně procházejí po foyer, ukazují jim, co je tam zajímavého, povídají si s nimi a nekompromisně to zdůvodňují tím, že by aninemukáním děti vyčerpaly svou trpělivost dřív, než představení začne.

            Efektivně využívající čas: Představení stráví regenerací sil při kávě, dortíku a cigaretě nebo nákupem v blízkých obchodech. Další míní, že jsou placeni za práci a regenerací je pro ně samo divadlo, při němž nemusí být oním aktivním motorem všeho dění, stále ve střehu, stále reagujícím, stále vnášejícím nové impulsy... a že efektivním využitím času je sbírání podnětů z představení pro další školní práci.

            Kolegiální: Když začne během představení kolegyni vyzvánět mobil v odložené tašce, obětavě tašku mezi diváky vyhledají a donesou ji do vedlejší místnosti, nehledíce na výbuch smíchu, který tím při druhém a třetím takovém vstupu u tam sedících kolegyní vyvolají. Někteří považují za kolegiální upozornit spolupracovníka, zda si nezapomněl mobil vypnout a zeptají se ho, zda se nebude taky koukat.

            Komunikativní: Vydrží hovořit s kolegyní v hledišti i celých 45-90 minut. Jiní stráví tutéž dobu v hledišti sledováním představení a vynahradí si to popovídáním s dětmi po představení.

            Pořádkumilovní: Hned jak dojedí jablko, jdou vyhodit okusek do koše, i když stojí třeba na opačné straně školního jeviště. Někteří si podobný názorný příklad pořádkumilovnosti odpírají, neboť soudí, že jíst při představení je názorný příklad nevychovanosti a pobíhání kolem jeviště či dokonce na něm poutá na sebe pozornost a ruší.

            Pozorní: Někteří svou pozornost soustřeďují na děti a zasměje-li se nějaké během představení, hned se vytrhnou z hovoru s kolegyní a připomenou delikventovi, že má být zticha, případně hlasitě okřiknou dítě uprostřed řady, aby nerušilo svým šeptáním. Jiní sledují pozorně spíše představení a jsou pak nejen ochotni, ale i schopni o něm s dětmi dále mluvit, využít ho pro výchovu i vzdělání.

            Pracovití: I během představení opravují všem dětem na očích sešity. Další svoji pracovitost projevují tím, že při sledování divadla sledují divadlo, hledají v něm podněty pro školní práci, vzdělání a výchovu.

            Přísní a nesmlouvaví: V zájmu kázně otočí za trest plačícího chlapečka (jenž je ve školce prvý den) zády k divadlu - "když chce řvát, nebude se dívat!"; jiného nechají plakat, že se mu chce čurat - prostě proto, že si měl dojít na záchod před představením, nebo snad že si ho v nepřetržitém hovoru nevšimnou; holčičce, která utřela kamarádovo rozlité kakao velmi zvýšeným a zesíleným hlasem nesmlouvavě vyčiní, kdo jí to dovolil a jak si to představuje. Jiní řeší i skutečné přestupky domluvou, po níž se viník spíš zastydí, než by se měl za ukřivděného, jednají s dětmi bez nadřazenosti a vulgární přehlíživosti jako s mladšími partnery, aniž by tím ztráceli respekt.

            Po sebevzdělávání toužící: I hodinku představení využijí k prostudování módních a společenských časopisů. Někteří řeší sebevzdělávání dojížděním na semináře a školení ve svém volném čase.

            Solidární: Čas od času vždy některá z těch čtyř až pěti učitelek, které si odejdou bavit nad kávu do vedlejší místnosti, vystřídá ty dvě, co si mohou povídat v hledišti jen polohlasem. Mnozí jsou solidární spíše s těmi, kteří si chtějí divadlo užít a snaží se vyjít vstříc jim; už tím, že sami neruší.

            Znalí hodnoty času: Nedopustí, aby si děti odložily svrchníky v šatně, protože by po představení mohly nastat problémy a zdržovalo by to. Jiní považují za zhodnocení času stráveného v divadle i to, že předají dětem vzor, jak se v něm slušný člověk má chovat.

            Žádaní a společenští: I při představení si jich žádají jejich "mobilní" přátelé, a není tedy divu, že si sem tam nějaký ten hovor mezi diváky i vyřídí. Jiní se chovají, jakoby tu byli pro děti, jež je po představení obklopí a sdílejí s nimi společné zážitky.

            Učitelé jsou opravdu různí. Dokonce velmi různí. Možná třetina jsou skvělí lidé, kteří dávají dětem něco, co snad plně docení až po letech. Možná třetina jim ani příliš nedá, ani příliš nevezme, ani příliš neprospěje, ani příliš neublíží. A možná třetina by jich k dětem vůbec neměla být připuštěna, protože jim prostě škodí: odborně, výchovně, lidsky - nemají děti rádi a dávají jim to najevo. Bylo by na čase najít způsob, jak jedny od druhých odlišit a dát každému, co jeho jest. Házení všech do stejného pytle je cestou do pekel. Ne jejich - nás všech. Celé společnosti.

            P.s. neboli trocha skepse nakonec: I tato slova budou číst nejspíš ti, kterých se netýkají, a kteří to v podstatě nepotřebují, zatímco ti druzí, jistí si neomylností svého počínání, o ně ani nezavadí. Nemají na takové nesmysly ani čas, ani energii, ani náladu. Vědí své.

          Luděk Richter - ČTVRTzimník 2003