O POŘADATELÍCH A HODNOTÁCH
|
OBSAH
Co se změnilo v divadle pro děti? Jak vybírat představení? O maličkostech (?) aneb Pár rad pro pořádání divadla Ceník (nejen) na léto Co je laciné a co drahé Dobré divadlo pro děti existuje - jen je najít Klapky na očích Knihovny a divadlo pro děti?
CO SE ZMĚNILO V DIVADLE PRO DĚTI? Změnilo se něco od listopadové revoluce? Amatérských souborů ubylo. (Zájem o amatérské divadlo začal po přelomu tisíciletí opět stoupat - mnozí lidé zřejmě začali být syti pouhého konzumu včetně masové kultury - pozn. 2006) Je méně času, více možností svobodně se realizovat, zkomplikovaly se možnosti zkoušet a hrát. Přesto svitavský soubor C nebo plzeňský Střípek si svou úroveň nejen udrželi, ale jdou dokonce dál. A s nimi řada dalších souborů, ne třeba tak vynikajících, ale odvádějících slušnou práci pro dětského diváka. Zůstalo deset statutárních loutkových divadel v Praze, na Kladně, v Českých Budějovicích, Plzni, Mostě, Liberci, Hradci Králové, Ostravě a Brně. Vznikla (a mezitím už opět zanikla - pozn. r. 2006) loutkoherecká skupina při Západočeském divadle v Chebu. Jediné specializované statutární herecké divadlo pro děti - někdejší Divadlo Jiřího Wolkra - pod novým názvem Divadlo v Dlouhé rozšířilo svůj repertoár směrem k mládeži a dospělým, ostatní "velká" divadla hrají pro děti spíše výjimečně. Nejvýrazněji se změnila situace nezávislých divadelních skupin. Bývalá krajská kulturní střediska, pod něž tehdejší "agentážní" skupiny spadaly, sice schvalovala inscenace na základě "ideově-umělecké" kvality, ale to bylo vždy kritérium značně pružné a v případě potřeby se dalo použít jak jako hůl na ty, co se nehodili, tak jako berla pro neschopné, ale dobře zapsané. Nastalá svoboda sama o sobě kvalitu přinést nemohla. Tehdy i dnes kolovaly celé mýty o tom, jak někteří "umělci" "sfouknou" inscenaci pro děti za pár dní a pak stačí obrazit čtyři či pět představení za den, aniž by se zapotili. Naštěstí se po revoluci objevilo i několik nových souborů, které se snaží stavět samy sobě v tvorbě pro děti stejně vysoká měřítka, jako v tvorbě pro dospělé. Představení však spíše ubylo. Ubylo totiž peněz k jejich pořádání, leckde zanikla i kulturní zařízení schopná a ochotná je provozovat: ve Vimperku byl kulturní dům prodán na supermarket, zprivatizovaný dům kultury v Plzni s nevýnosnými dětmi příliš nepočítá, T-Klub v Ostrově nad Ohří se změnil ve vinárnu... (Výjimky potvrzují pravidlo: ve Svitavách otevřeli nové divadélko Trám, v Kopřivnici dostavěli Malý sál, v Mělníce zřídil stavební podnikatel soukromé divadélko, v Chrudimi divadlo zrekonstruovali...) Ekonomická soběstačnost je u divadla pro děti o to obtížnější, že o sumě, kterou jsou ochotny dát za divadlo, nerozhodují děti, ale jejich učitelé a rodiče. A těm není líto dát pětadvacet, třicet korun za zmrzlinu Magnum či pytlík Chipsů, zatímco tatáž suma za hodinové představení pro děti jim připadá moc. Inu, co je v břiše, to se počítá. Co je v duši... Mnozí pořadatelé proto upřednostňují spíše masové produkce, na nichž se dá při návštěvě pěti, šesti set diváků přeci jen vydělat. Že tím pomaličku mizí hlavní přednost divadla, odlišující ho od elektronických médií či filmu - osobní, mikrofony a reproduktory nezprostředkované setkání člověka (dítěte) v hledišti s člověkem (či loutkou) na jevišti - je zřejmě nepodstatné. Nic převratného se nezměnilo v repertoáru - mimo jiné i proto, že divadlo pro děti - v tomto směru naštěstí - bylo vždy na okraji zájmu mocných, a tak sem jejich ruka nedosahovala tak důrazně. Možnost uvádět autory, kteří dříve "nesměli", se nijak výrazně neprojevila. Mnohdy se totiž ukazuje, že za léta, kdy byli vykázáni, se výrazně změnila poetika, jazyk, styl divadla a nejedna z her se zdá být dnes příliš upovídaná, popisná, v změněném tempu doby rozvláčná. Nové hry prakticky nevznikají (není to po žádné stránce rentabilní) a tak nová tvorba v dramaturgii stojí na adaptacích či autorských scénářích. Zaplať za ně pán Bůh! (Nikdo jiný to neudělá.) Co do inscenační kvality? Špiček není a nikdy nebyl nadbytek, nadprůměru zrovna tak a je roztroušen po celé zemi (Ostatně v divadle pro dospělé tomu není jinak.) Neodvážil bych se říci, zda se kvalita výrazněji změnila. Největší nabídka i poptávka - ale také největší rozkyv v kvalitě - je u divadla pro nejmenší děti: předškoláky a první třídy základních škol. Tady je, žel bohu, s vědomím, že nejmenší snesou leccos a mnohé učitelky se domnívají, že divadlo pro děti vlastně musí být hloupé, aby mu děti rozuměly, možné vidět leccos. Mnozí rodiče i učitelé zamhouří oko (případně v slastném spánku obě) nebo odejdou do foyer či na nákup do města - a děti neprotestují. Buď přijmou podbízivou zábavnost nebo se pošťuchují a hlučí, ale neodejdou. Jsou však i divadelní skupiny, které se z této rutiny vymykají: plzeňský Střípek nebo Divadýlko Kuba, hradecký Drak, hosínská Studna, pražský Bořivoj, či Divadlo v Dlouhé, liberecké Naivní a řada dalších. Naopak nejméně - a to bez ohledu na kvalitu - toho nabízejí divadla pro starší školní věk. Nejen proto, že učitelé tu bývají již zaměřeni jen na své specializované "zahrádky" předmětů a jejich zájem vést děti k divadlu je čím dál, tím víc téměř nulový. Jistě i proto, že to bývají diváci ne vždycky vděční, navíc stupněm svého psychického zrání inklinující spíše k "opravdovosti" realistických až naturalistických iluzí, na něž jsou zvyklí z filmu, videa a televize. Ti, kdo pro ně dělají systematičtěji a na určité úrovni, by se dali bezmála spočítat na prstech: karlovarské Divadlo Dagmar, svitavský soubor C, liberecké Naivní, pražský Elf, Divadlo bratří Formanů, Kejklíř, Buchty a loutky, hradecký Drak, budějovické Studio dell´arte, malovické Divadlo Continuo, zlivské Hudradlo, turnovští Čmukaři, žďárský Modrý pták... Po revoluci - přirozeným vývojem ambicí statutárních divadel a možností svobodněji o sobě rozhodovat - přibylo u divadel zaměřených na děti inscenací pro mládež a dospělé. Pro kvalitu jejich tvorby to může být přínos: úzká specializace na jediného adresáta po čase vždy vede ke ztrátě měřítek a jisté degeneraci. Na kvantitě produkce pro děti se to však projevilo. Bylo již řečeno, že vznikly i nové skupiny - největší mediální publicitu si vytvořilo Divadlo Continuo a Buchty a loutky - ale i oni ji získali díky zaměření na mládež a dospělé, kam patří všechny jejich kvalitní inscenace: Tajemný cizinec, Příběh ??? člověka i jemu podobný Urbild Buchet a loutek, stejně jako Legenda o Jakubu Krčínovi, Mrakavy nebo pouliční show a rozmáchlé, televizí popularizované projekty Divadla Continuo. Tím není řečeno, že je někdy nemohou vidět - a s potěšením - i menší děti. Mohou. Tak jako mohou vidět Sen noci svatojánské, Lakomce či Strakonického dudáka. Ale pak jde spíš o přesah k dětem, než o divadlo s jejich nároky, potřebami a možnostmi záměrně pracující a vycházející jim vstříc v tom, co je pro ně specifické. Luděk Richter - ČTVRTjarník 1999 (psáno pro Lidové noviny, listopad 1998)
JAK VYBÍRAT PŘEDSTAVENÍ? Především musíme vědět: • pro koho vybíráme: věk, intelektuální úroveň, kulturní zkušenost a vybavenost, zaměření diváka... • pro jaký počet diváků... • k jaké příležitosti: odpolední, sobotní či nedělní představení "na kasu", organizovaná školní návštěva, představení pro družinu, připomínka místního rodáka, pouť, tématicky vymezený festival... • do jakého prostředí: hlučnost či roztěkanost, interiér či exteriér... • jaké technické zázemí máme k disposici: velikost sálu, výška jeviště, možnost odchodu do zákulisí, provaziště, světelné a zvukové vybavení, možnost zatemnění... • taky, samozřejmě, kolik na představení máme... • a nakonec i z čeho a jak vybírat. Jak se vybírá ve skutečnosti? Různě. Nejednou jen podle ceny. Většinou "poslepu". Zhusta podle "lesku" propagačních materiálů či výřečnosti nebo neodbytnosti nabízejících. Často podle vnějších okolností, jako jsou počty účinkujících nebo známá a slavná jména umělců (kteří leckdy nemají s inscenací ani nic společného, jen propůjčili své jméno). Nejčastěji podle známostí - ať už zcela osobních, ba přátelských, nebo jen ze zvyku: "ty už známe, tak nás nepřekvapí" (dost možná ani záporně, ani kladně). Někdy podle dobrozdání kolegů a známých, což je ještě ta nejlepší cesta - pokud víte, že jejich úsudku můžete věřit. Není lepší způsob jak vybírat, než sám/sama inscenaci předem vidět. Bohužel, ne vždycky je to ale možné. Pak je každá rada či reference dobrá. A právě v tom má pomoci i každoročně vydávaný Seznam inscenací pro děti a mládež, doporučených DDD. Ten se snaží upozorňovat na všechny kvalitní inscenace, s kterými se kolegium více než třiceti odborníků z oborů pedagogiky, psychologie a teatrologie, publicistů a učitelů z celé republiky setkalo, a které následným hlasováním ("pro" u inscenací příkladných a přijatelných, "ne" u inscenací problematických či nepřijatelných, případně "X", neviděli-li inscenaci či na ni nemají vyhraněný názor) do Seznamu doporučilo. Kvalita je jediným měřítkem - žádný předběžný "cenzurní" výběr podle jakéhokoli jiného kritéria (technických nároků, délky, statutu tvůrců...) v Seznamu uplatňován není. Nepopíráme však, že nám může unikat řada dalších kvalitních inscenací, na které jsme prostě nenarazili, a prosíme vás, abyste nás na ně upozornili. Inscenace v seznamu jsou seřazeny podle věku adresáta, pro nějž jsou určeny. Ten najdeme v levém sloupci a stoupá od nejmladších po nejstarší. Nevěřit a experimentovat v tomto směru je možné, leč... Ač se to na prvý pohled nemusí zdát, mezi dítětem tříletým a čtyřletým či pětiletým a sedmiletým leží "roky" a mezi dítětem čtyřletým a jedenáctiletým "desetiletí". Pro tříleté děti je málokteré divadlo, pro dvouleté žádné. Co baví osmiletého, může nudit pětiletého. Vřele proto radíme doporučení inscenátorů respektovat a i na plakátech uvádět přesnější označení než ono univerzální "pohádka pro děti". Titul inscenace a dále pod ním uvedená charakteristika, stejně jako název souboru, autor, úprava, režie, scénografie a hudba patří do programu či na plakát - a potenciální i skutečný divák (byť dítě) by je měl mít možnost znát dopředu, aby se podle nich rozhodl, a aby prostě věděl. Je to i slušnost, ne-li povinnost vůči autorům. Oznámení "15.00 - Jak šel Honza do lesa" či dokonce "Pohádka pro děti" opravdu neobstojí. Diváci, zejména dětští, ale mnohdy i jejich učitelé, kteří přicházejí do sálu, aniž tuší byť i jen titul, jsou špatnou známkou pro ty, kdo je na divadlo přivádějí. Počet hrajících M+Ž (mužů/chlapců + žen/dívek) slouží orientaci pořadatele o náročnosti inscenace na prostor, šatny, cestovné... Druh loutek (hraje-li s nimi soubor) pomáhá pořadateli udělat si lepší představu o druhu divadla. Prostor je důležitý údaj pro pořadatele už při rozhodování se, zda může inscenaci pozvat - a také samozřejmě pro uspořádání židlí v sálu. • Kukátkem se rozumí divadelní prostor se zvýšeným jevištěm a vykrytím boků a stropu závěsy, za něž je možno odcházet či skrývat části výpravy a vytvářet tak iluzivnější obraz. • Hala je prostor bez těchto výkrytů, v němž podlaha jeviště je ve stejné úrovni přinejmenším s prvou řadou diváků - čímž navozuje i psychologicky pocit neformální hry, hraní si. • Alžbětínské jeviště je čtverec či obdélník a amfiteátr polokruh či poloovál - vždy obklopené diváky v poměrně těsném dotyku ze tří stran. • Koutové jeviště je tvořeno čtvercem či čtvrtkruhem v rohu divadelního prostoru. • Aréna má tvar kruhu či oválu, ring čtverce zcela obklopeného diváky. • Ulice neboli avenue je podlouhlý jevištní prostor mezi dvěma částmi diváků, kteří sedí či stojí proti sobě, odděleni uličkou, v níž se hraje; podobně jako všechny jevištní prostory s výjimkou kukátka a haly není tedy možné vytvořit ji v sále s pevně přišroubovaným lavicemi. • Jsou-li jevištěm naopak dva protilehlé prostory, mezi nimiž jsou diváci, jde o křídlové jeviště. • Prstencové divadlo obklopuje ze všech stran diváky shromážděné uprostřed. Obklopuje-li je jeviště jen zepředu a ze stran, jedná se o poloprstenec či U-jeviště, odehrává-li se děj např. u dvou spolu sousedících stěn nádvoří, mluvíme o L-jevišti. • Totální či rozptýlené jeviště je řada jevištních prostor kdekoli mezi diváky i kolem nich; hranice mezi hledištěm a jevištěm tu prakticky mizí. Vedle toho existuje i řada dalších kombinací a speciálních uspořádání, o nichž je vždy třeba se s inscenátory důkladně dohodnout, nejlépe i pomocí namalovaného plánku. A respektovat je - neboť jinak mnohdy vůbec nelze hrát. To, že hrací prostor by měl mít i určité akustické parametry snad ani nemusím zmiňovat: tělocvičny bývají takovým místem stejně málo, jako zahrada sousedící s rušnou autostrádou. Ale jednu poznámku bych přidat měl: časté usazování dětí v prvých řadách na žíněnky či polštářky není právě šťastné - což potvrdí každý, kdo zkusil tři čtvrtě hodiny či hodinu sedět bez většího pohybu na zemi, nemluvě o tom, že z takového podhledu je například u loutek velmi špatně vidět cokoli, co je jen trochu vzdáleno od přední hrany jeviště. Poznámka interiér či exteriér upozorňuje na nutnost či možnost využití inscenace v uzavřených zastřešených místnostech nebo pod širým nebem (samozřejmě i v tomto případě je třeba počítat s "mokrou variantou", tedy s tím, co si počneme, bude-li pršet). Maximální počet diváků je údaj veledůležitý, přesto až příliš často nerespektovaný. Snaha ošidit divadelní soubor tvrzením o malém počtu diváků - ať už proto, abychom mohli licitovat o ceně, či abychom uspokojili limit daný hrajícími - a pak jich pozvat víc, bývá ošidná. Vzdálenější diváci špatně vidí a slyší, představení ztrácí potřebnou komornost a kontakt; diváci mají důvod být nespokojeni a soubor se právem cítí podveden. Inscenace pro několik stovek diváků bývají ekonomicky lákavé, neobsáhnou však všechny druhy a žánry divadla, všechny způsoby komunikace a kontaktu, všechna sdělení. Mnohdy jde spíš jen o masovou zábavu. Technické podmínky informují pořadatele o tom, co si soubor sám přivézt nemůže a tudíž potřebuje zajistit v místě představení. Soubory však počítají s tím, že k základnímu vybavení kulturního domu, střediska, klubu či divadla patří přinejmenším dva až tři reflektory a tento požadavek často zapomínají uvést. Jestliže v sále takové osvětlení není, je proto lepší se při dohovoru či korespondenci ujistit, zda si soubor přiveze vlastní světla či se obejde bez nich. Totéž platí o stmívači neboli reostatu, jakož i o možnosti zatemnění. Pozornost je třeba věnovat i údaji o délce inscenace. Ta se u uváděných inscenací značně liší. V Seznamu jsou jak kvalitní "celovečerní" inscenace, tak kvalitní drobničky deseti či dvacetiminutové - což by pořadatel neměl přehlédnout a měl by upozornit i učitele. Jinou podobu má problém délky inscenace vzhledem k věku diváků: tří až čtyřleté děti tak tak vydrží i sebelepší pětačtyřicetiminutovou inscenaci, pro šestileté je takovou hranicí hodina. Ani přestávka u menších dětí příliš nepomůže, neboť schopnost jejich koncentrace na jednotvárnou, byť zajímavou činnost, bez možnosti fyziologického uvolnění (zaběhat si, promluvit nebo třeba i zakřičet) je nevelká. Krátká inscenace je mnohdy z hlediska věku dětí ideální - pro pořadatele však může být problematická finančně a pro děti a jejich rodiče či učitele i z hlediska poměru času stráveného cestou do a z divadla vůči času strávenému na představení samotném. Řešením pak mohou být i komponované pořady, složené z několika drobnějších představení. Jak řečeno, Seznam je vytvářen pouze na základě kvality. Jsou v něm tedy inscenace souborů různého statutu, uvedeného za údajem o délce pomocí velkého S, N, A, případně Ad či Am: S - statutární (městská) profesionální divadlo N - nezávislá profesionální skupina A - amatérský soubor, případně ještě upřesněn coby Ad - dětský Am - mládeže. Statut souboru neříká nic o kvalitě inscenace. To, že někdo má vzdělání, profesionální podmínky a divadlem se živí, ještě nezaručuje lepší výsledek; stejně jako ho nezaručuje, když někdo dělá divadlo z lásky a zaujetí ve svém volném čase. Z hlediska pořadatele jde však o důležitý údaj - ani tak ne proto, že profesionální inscenace jsou většinou technicky náročnější jak na vybavení v místě, tak na čas přípravy apod. (profesionální soubory totiž na druhé straně zpravidla bývají schopny přivézt a nainstalovat si to, co je možné, samy) - ale především organizačně. Statutární (městská) divadla mohou časově (snad s výjimkou prázdnin) i jinak (s výjimkou základních technických předpokladů na místě) vyhovět prakticky čemukoli - bývají však do jisté míry vázána svým "povinným" místním provozem. Nezávislé profesionální skupiny v drtivé většině nedisponují vlastními scénami a proto vytvářejí své inscenace jako přenosné do nejrůznějších prostorů od tříd přes kulturní zařízení až po exteriérové prostory - a především mohou hrát prakticky kdykoli. Amatéři - dospělí i děti - ve většině případů nemívají náročné jevištní stavby, takže bývají schopni cestovat s inscenací prakticky kamkoli; jen u větších souborů, zejména dětských, může být z hlediska dopravy na překážku jejich početnost. Problém bývá spíš s jejich časovými možnostmi: dospělí mají zpravidla svá "civilní" zaměstnání, děti a mládež chodí do školy - bývá pro ně tedy obtížnější uvolnit se ve všední dny dopoledne či brzy po poledni. V každém případě je však žádoucí dojednávat představení včas - nejlépe dva až tři měsíce předem - aby soubor nebyl na potřebný termín již zadán. Spojení by mělo umožnit osobní kontakt písemný, telefonický či elektronický. Ale to je snad zbytečné vůbec zmiňovat. Jedno z nejdůležitějších kritérií, podle nichž se pořadatelé při výběru rozhodují, Seznam neuvádí: ceny představení. Neuvádíme je, protože nebývají stálé a jsou i věcí dohody dle místních a aktuálních podmínek (například jde-li o více představení v jednom dni, je-li možné náklady za cestu rozdělit mezi několik pořadatelů v nejbližším okolí apod.). Samozřejmě, že pořadatelé se při výběru rozhodují také - a někdy bohužel jen - podle nich. Ale to je neprobádaná oblast vymykající se jakémukoli zobecňování a mnohdy i lidskému chápání. Je totiž zvláštností hodnou zkoumání, že leckdy přemrštěná cena působí jako "znamení kvality", zatímco jindy naopak "vysoká cena" odradí bez ohledu na kvalitu skutečnou. Ve skutečnosti je to však jako při nákupu čehokoli jiného: na jedné straně musíme uvážit, zda chceme platit "za značku", na druhé, zda jsme natolik bohatí, abychom si mohli kupovat laciné věci, jež natropí víc škody než užitku, třeba laciné uzeniny, prosté jakéhokoli masa, zato spolehlivě nezdravé. Kdo nabízí představení o dvou lidech za tisíc či patnáct set korun, měl by vám také říci, kolik je v něm "masa" - tedy kolik sil do něj vložil a vloží, a vloží-li jich dostatek a hraje jen jedenkrát denně, nechte si poradit jak z 500 resp. 750 Kč x 20 pracovních dní = deseti resp. patnácti tisíc nezdaněného a nepojištěného hrubého platu dokáže žít i bez odečtení jakýchkoli dalších nákladů na přípravu a výpravu inscenace. Luděk Richter - Divadlo pro děti, podzim 2005
O MALIČKOSTECH (?) ANEB PÁR RAD PRO POŘÁDÁNÍ DIVADLA VĚK DĚTÍ: Tendence - najmě rodičovská - míří většinou dolů: Je to pro děti? Je. Že až od pěti let. Pravda, našemu Pepíčkovi jsou necelé dva, ale on to vydrží. Nevydrží. Pětačtyřicet, šedesát minut nehýbání se, neprojevování se, sledování byť jen jednoduchoučké, ale do času rozložené zápletky, je pro dvouleté dítě doba blízká nekonečnu a úkol rovný nemožnu. I začne běhat po sále, vyvolávat své objevy (Pán! - Světlo - Svítí...) a když mu v tom budete bránit, skoro jistě i brečet. Táhle a hlasitě. Že to ostatní ruší? Vždyť je to jen dítě. A vy přece hrajete pro děti. Šesti či devítileté děti už většinou nebrečí. Ale co dokáží udělat z milostné balady si dovede představit jen málokdo. Skoro stejně, jako deváťáci poslaní na pohádku o Marušce a měsíčcích. Věřte, že když inscenátoři píší "od šesti do deseti let", myslí tím od šesti do deseti let. Pomůžete nejen jim, ale především těm, kterým je inscenace určena - a venkoncem i svým dvouletým a sami sobě. Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, říkávala babička Boženy Němcové. O divadle vzhledem k věku adresáta to platí desateronásob. POČET DIVÁKŮ: Jasné je, že pořádné divadlo se dá hrát třeba pro šest set nebo rovnou tisíc diváků. Podívejte se na Dádu (Patrasovou) - vezme si mikrofon (a žížalu) a jak to hezky jde! Jenomže ne každé divadlo lze hrát na mikrofon. Jsou i věci komornější, osobnější, abych tak řekl od člověka k člověku. Není teď důležité, že "divadlo na tělo" je cennější, než davové vyřvávačky a že je funkci a smyslu divadla v kontextu současných kulturních druhů nejblíže, neboť jen takové divadlo nabízí ono čapkovské setkání člověka-diváka s člověkem-hercem. Mikrofon je prostě technický prostředek, který sice pomůže k slyšitelnosti, ale opravdový kontakt zruší. Jen si představte, že přes něj vyznáváte lásku! Brrr! A pak: dvě stě lidí - to už je v středně širokém sále třináct, patnáct, v užším pak dvacet řad. Dvacet řad, to je nějakých patnáct metrů od rampy. A patnáct metrů... - buďte v intimním vztahu na patnáct metrů! Nemluvě už o známém poznatku, že z deseti metrů je půlmetrová loutka jen trochu větší skvrna, vnímaná jako nerozlišený celek. A ještě: zkuste být v konkrétním, individuálním vztahu k dvěma či šesti stovkám lidí! To už se dá jen předstírat. Je-li inscenace založena na přímé komunikaci s dětmi, můžete to rovnou vzdát: nemáte šanci ani zaslechnout, kdo co volá, tedy ani odpovědět, a tak volající ve snaze být slyšeni volají o to hlasitěji; když volá dvě stě lidí hlasitěji, neslyšíte už vůbec nic, oni tedy přidají... a je tu jev zvaný hokej. Pro šest set dětí se dá jen předvádět show. Vhodný pro ten účel je ohňostroj, historický šerm nebo zmíněná Dáda. Nechtějte za každou cenu ušetřit či dokonce vydělat - jinak často proděláte: na opravdovosti, na upřímnosti, na skutečném kontaktu. Píší-li inscenátoři, že maximální počet diváků by neměl přesáhnout sto či dvě stě lidí, věřte jim! Třeba vědí, co říkají. PROSTOR: Je rovněž obecně známo, že pořádné divadlo se dá hrát všude. Když to v naší tělocvičně nešlo - když děti neslyšely a byly nepozorné - bylo představení evidentně špatné... Jenže ono je to tak, že jsou i prostory, kde jediné srozumitelné slovo je "gól!" AKUSTIKA se tomu říká. A jsou jiné, kde je třeba i slyšet všechno, ale zas toho není mnoho VIDĚT. Třebas proto, že při chybějící elevaci vidí tři sta natlačených dětí tak sotva hlavy těch před sebou. Nebo proto, že není dost světla. Když jede divadlo do mateřské či základní školy, mělo by počítat s tím, že bude k disposici jen pár zářivek či světlo denní. Najít ale na jevišti kulturního domu, střediska či divadelního sálu jedinou zaprášenou stowatovou žárovku je - uznáte sami - překvapení nečekané. (I když každý rozumný člověk pochopí, že na diskotéce, kam byly reflektory přemontovány, jsou zapotřebí víc, neboť kdo by měl chuť tančit, aniž by mu do očí blikala barevná světýlka.) Buď jak buď: nezapomeňte při objednávání pořadu upozornit, že v místnosti, kde se má hrát, je jen jedna zářivka či tři žárovky (z nichž dvě nesvítí). A pak jsou ještě prostory, kde je třebas i vidět i slyšet, a přece odvádějí POZORNOST zcela neomylně. Patří mezi ně nevonná posilovna, stejně jako pečenými řízky provoněná ratejna školní jídelny. Bývalo dobrým zvykem mít ve školách aulu - mohlo se v ní konat shromáždění školy, školní akademie nebo taky divadlo. Pak se arciť přišlo na to, že jsou věci užitečnější, a tak se z aul nadělaly tu šatny, onde odkládárny harampádí... Škoda. Ona trocha kultury - k níž patří i kulturnost prostředí - by nezaškodila. A což takhle PŘEDSTAVENÍ VENKU: na zahradě, na dvorku či dokonce na ulici? Proč ne? Není-li inscenace příliš komorní, není-li závislá na zatemnění a práci se světly..., může to být příjemný, nevšední zážitek. Jen je třeba dát pozor na pár maličkostí: Především HLUČNOST MÍSTA. Vede-li za plotem hlavní tepna obce, na sousedním pozemku zrovna bagrují základy, vyhrávají reproduktory od kolotočů nebo břeskná rocková či dechovková kapela, uplatní se stěží i pantomima. Natož mluvené slovo. Je dobré, aby divadlo mělo "KRYTÁ ZÁDA" - zeď nebo alespoň skupinu stromů. Nejen proto, že se tak odráží a lépe nese zvuk, ale i pro zamezení pocitu ztracenosti v prostoru a tedy lepšímu soustředění diváků. Rušné či strakaté POZADÍ na zážitku taky nepřidá. A jestliže se někde v povzdálí dokonce něco děje, těžko se najde oko, které by se čas od času nezatoulalo ke klukům, kteří hrají opodál fotbal či k holčičce, která tamtéž upadla na nos a usedavě bulí. Stav ozónové vrstvy...., ale i docela obyčejná lidská uondanost z nadmíry sluníčka by nás měla vést k úvaze, KAM DĚTI POSADIT (a sedět by měly), aby do nich třičtvrtě hodiny či hodinu nepralo slunce. A posadit je proti slunci, to je téměř jistá cesta k únavě, otupění, nezájmu, možná i k zánětu spojivek. A co když naopak bude pršet? Je třeba mít připravenou "MOKROU VARIANTU". KONTEXT: POUŤ je opravdu svérázným prostředím, vyznačujícím se dryáčnickou nabídkou desítek a stovek podnětů: tady cukrová vata, támhle kolotoč, onde kožené bundy a tuhle divadlo. Strach, aby něco nezmeškaly, nejímá jen děti, ale snad ještě víc jejich rodiče. Pojď, Mařenko, ještě jsme neviděli opice a já si chci koupit blůzičku! A maminka táhne Mařenku dál a dál do proudu kolotajícího davu. Mrknout a běžet dál - jak příznačné pro naši dobu letmých zážitků a neustálého strachu, že někde jinde nám zrovna něco jiného utíká; honem přepni, třeba je na čtyřicátém osmém kanálu něco lepšího. Z přejedenosti, či přesněji z přeplácanosti nakonec nezažijeme vlastně nic. Divadlo na pouti je možné - a patří tam. Ale potřebuje své místo i svůj čas, své velmi obezřetně volené zařazení do kontextu všeho dění. Je hezké spojit ŠKOLNÍ VÝLET na zámek či hrad (nebo na několik zámků či hradů) s divadelním představením. Zážitek se tím může i umocnit. Leč: uvažme kolik čeho a po jakou dobu jak staré dítě snese. Vidět z autobusu uvařené, z třetího hradu ucabrtané, čtvrtým pytlíkem bonbónů se právě ládující prvňáčky znuděně a otupěle zírat na další chod v podobě divadelního představení je jen další dokladem pro známou pravdu, že když dáme do dortu sto dobrých věcí, nebude proto stokrát dobrý. Méně někdy opravdu znamená více. A umění učitele je spíš v tom, co vybere a jak to skloubí, než v tom, kolik toho nahromadí. PŘEHLÍDKY A FESTIVALY jsou nepříliš přirozeným způsobem konzumace divadla. Děti (nebo i jen o něco málo odolnější dospělí) polykají jedno představení za druhým, a když jsou přesyceni tak, že žádné divadlo už nemohu ani vidět, jdou na třetí a na čtvrté představení. Ký div, že z nich začínají být přezíraví zmlsanci a sarkasticky povznesení kritici. Přehlídky jsou pro zaujaté a zkušené divadelní fandy. Běžný divák by měl umět "vyzobnout" si z nich sousto, na které stačí. O dětech to platí dvojnásob - a dospělí by jim v tom měli pomáhat. ČAS: Můžeme si stokrát říkat, že člověk je vzhůru, sotva se probudí, a přece to není pravda ve všech oborech lidské činnosti. V šest ráno se dá začít kopat krumpáčem, hůř už ale hrát, nebo taky jen vnímat divadlo. Na druhé straně je jasné, že škola má svůj řád, ba přímo rozvrh. Jde tedy o to najít rozumný kompromis. Ne kvůli pohodlí herců (i když jistý ohled k tomu, že hrát od osmi hodin v stokilometrové vzdálenosti znamená vstávat o půl páté, není přespřílišnou změkčilostí); i kvůli dětem. Neboť těšit se v půl osmé či v osm ráno z divadla je tak trochu jako dělat v tutéž dobu večírek. Dovolte mi pronést odvážnou myšlenku, opřenou o vidění tisíců jen zpola probuzených tváří, že prvá alespoň trochu rozumná hodina je ta devátá. Mají nějaké nevýhody i poobědní představení od půl druhé, od dvou? Jedinou: Děti (v tu chvíli již "družinové") mají za sebou půlden bez vybití fyzické aktivity a tak nebývají nejtrpělivějšími a nejpozornějšími diváky. S velkou lyrikou, poetičností či výrazně verbální produkcí si na ně moc nepřijdete. PŘIPRAVENOST: To je samostatná kapitola. Teď tedy jen telegraficky: Tak jako to žádá dospělý, mělo by i dítě vědět nejen, ŽE jde do divadla či že divadlo přijde za ním, ale i CO to bude (obligátní "pohádka" neříká prakticky nic a někdy může být dokonce mylnou informací) a alespoň zcela rámcově O ČEM to bude. A protože není divadlo jako divadlo a člověkova očekávání a představy by mohly býti frustrovány tváří v tvář divadlu nečekanému (což vůbec nemusí znamenat špatnému - prostě jen jiného druhu, než jsme čekali), je záhodno říci dětem také, JAKÉ divadlo to bude: zda s loutkami či bez nich, zda o jednom herci či stočlenném ansámblu, zda půjde o pantomimu nebo o muzikál... U těch nejmenších pak stojí za to upozornit i na takové zdánlivé maličkosti, jako že zhasnutí světel na začátku nebo mezi obrazy neznamená konec světa, a že bát se nemusí ani cinknutí na triangl či úderu gongu. Bývá zvykem posadit ty nejmenší diváky do prvé řady. Není to dobrý zvyk: pro malé a nezkušené děti je už samo objevení se jakýchsi podivných cizích lidí v takové blízkosti spolehlivým spouštědlem breku. Je to pár maličkostí - ale stojí za to na ně nezapomínat. Luděk Richter - ČTVRTletník 1997
CENÍK (NEJEN) NA LÉTO Exkluzivní vanilková zmrzlina Magnum stojí 29,- Kč, vanilko-ořechový Nogger 13,-, jogurtová zmrzlina Fresh 18,-, Cornetto 17,-, banánová zmrzlina Banana Joe 12,-, tyčinka Winner 17,-, tyčinka Romero 14.-, pyšingr Domino 12.-, zmrzliny Max a Split pouhých 8,50, respektive 7.50, vanilkový Syráno 7,- mléčná vanilková zmrzlina Mini Milk 4,50 a pomerančo-malinová Kaoorka zanedbatelné 4,- Kč. (Ceny a další údaje z jara 1995 - pozn. 2006.) Ty větší, vychutnáte-li si je pomalu, vydrží kolem sedmi minut, Kolorka je i při nevelkém spěchu pryč do minut dvou. Pokud jsem dobře informován (od svých vlastních dětí), kupují si je žáci ZŠ denně, přičemž ne každý zůstane u jedné. Ale deset korun za divadlo! - to, uznáte sami, na dětech chtít nemůžeme. Vždyť to je více než vanilko-jahodová zmrzlina Tlapka (8,50) a bezmála tolik co ovocné Calippo (12,50) a téměř plná třetina zmíněného Magna! Pravda, na rozdíl od něj vydá na třičtvrtě hodinu či hodinu. Ale v podobě zmrzliny přeci děti dostávají něco podstatného, hmatatelného: řadu kalorií, příjemný chlad do žaludku, v případě Syrána pak i znalost slavné divadelní postavy zároveň s lekcí pravopisu cizích jmen. A v divadle? Něco pro duši? Něco pro vzdělání? Něco pro kultivaci osobnosti? Prosím vás - kdo kdy viděl duši a jak můžu tu kultivaci zvážit a přínos ke vzdělání změřit?! Ostatně my i do ..... (zde si doplňte název Velkého Kamenného Divadla v blízkém městě) platíme 11 korun! Ano. Zbylých 93 (na příkladu nejmenovaného loutkového divadla) či 346 korun (na příkladu nejmenovaného divadla činoherního) doplácí totiž (nejmenované) město, které si divadlo vydržuje (budiž za to pochváleno). A vůbec, nechtějí oni ti divadelníci za třičtvrtěhodinu nějak moc?! Tož tedy co je v ceně představení: nejen oněch 45 minut, které trvá, hodina jeho přípravy a jedna až deset hodin cesty do místa, kde se hraje a zpět, ale i podíl na několika měsících zkoušení, na zaplacení práce autora textu, hudby, scénografie, režiséra, na materiálu a výrobě výpravy, na nájmu za zkušebnu, včetně vody, elektřiny a otopu, nájmu za skladovací prostory, na telefonech a poštovném, na zaplacení propagace, na benzínu, oleji... Stále ještě v nás vězí "reálným socialismem" vypěstovaná představa gastronomického blahobytu, podle níž divadlo (a kultura vůbec) je něco, nač kulturní referenti vnucují vstupenky za úplatek možnosti nákupů v krajském městě, a vzít takový "lístek" je vlastně milost. A pro děti, pro ty by se mělo hrát už vůbec zadarmo. Proč ne - jen co ti pro děti zadarmo hrající dostanou za tutéž "cenu" i rohlík, dvacet deka salátu, benzín a bydlení. Luděk Richter - ČTVRTletník 1995
CO JE LACINÉ A CO DRAHÉ Samozřejmě, že hodnota divadelní inscenace se nedá měřit kvantitou materiálu nanošeného na scénu, množstvím herců, loutek či písniček, délkou zkoušení ani představení, nýbrž jen a jen zážitkem, který poskytuje. Což je věc těžko vyčíslitelná. Dají se však vyčíslit alespoň věcné náklady na představení. Počítejme spolu - není to tak složité. Průměrný měsíční plat v roce 2004 byl 18.035 Kč. Rok měl 254 pracovních dní. Má-li si divadelní tvůrce - vesměs vysokoškolsky vzdělaný - vydělat průměrnou mzdu, pokrývající i dvacetidenní dovolenou, vychází jeden jeho pracovní den na 925 Kč, hodina na 115 Kč. ... Nač tedy přijde za těchto podmínek jedna inscenace? Máme-li mít co hrát, musí někdo pilně a vytrvale číst, hledat a najít vhodnou předlohu a napsat scénář. Obojí se velmi těžko "normuje"; jistým vodítkem by mohlo být, že dramaturg statutárního divadla v plném úvazku dostává roční plat za přípravu čtyř, nejvýš šesti inscenací - a to většinou sám nepíše text, nýbrž na něm jen spolupracuje s autorem, či jej upravuje. Dejme tomu, že náš dramaturg-autor bude šikovný a dokáže pročíst potřebné desítky potenciálních předloh, vybrat tu pravou, vymyslet její dramaturgickou koncepci a napsat scénář v součtu za 5 týdnů = 25 pracovních dní (a vzdá se mzdy za občasnou přítomnost na zkouškách, dodatečné úpravy a spolupráci na programu a jiných tiskovinách). Při svrchu zmíněných průměrných 925 Kč na den si tedy zaslouží 23.125,- Režisér musí promyslet a vymyslet koncepci celé inscenace. Je-li poctivý, zabere mu to řádově týdny, ba měsíce (v statutárních divadlech pobírá celoroční plat zpravidla za čtyři inscenace = za 1 inscenaci zhruba 3 měsíční platy). Náš režisér bude neobyčejně rychlý a vymyslí celou režijní koncepci za týden (je to rekordman) a s šesti týdny strávenými na zkouškách tedy dostane za 35 pracovních dní mzdově průměrných 32.375,- Dejme tomu, že máme v inscenaci 20 loutek. Rozhlédnete-li se po Karlově mostě či pražských krámcích, zjistíte, že jedna - ve velkých sériích vyráběná, často do formy odlévaná či vtlačovaná - loutka přijde na nějaké tři, čtyři tisíce. Máme hodného, spřáteleného scénografa a řezbáře, takže si za návrhy, materiál i výrobu (řezbování, technologii, kostýmy loutek) dvaceti originálů pětačtyřiceticentimetrových loutek řekne jen 70.000,- K tomu připočítejte scénu - v konkrétním případě, který mám na mysli dvě speciální bedny 100x100x33 cm, kruhovou desku o průměru 122 cm osámovanou železným L profilem, kolem ní otočný prstenec o průměru 244 cm, dvě třímetrové tyče o průměru 7 cm s kováním, jedenáct plošných dřevěných domků o ploše po 1 m2, deset dalších rekvizit, pár drobností, o kostýmech herců a amortizované kytaře nemluvě. Dejme tomu, že se včetně návrhu, materiálu a výroby vejdeme do nějakých 20.000,- K napsání hudby je třeba talent - a krom toho rovněž čas, a tudíž peníze. Náš průměrně placený skladatel naštěstí sype melodie z rukávu, takže je s šesti dobrými písničkami hotov za nějakých dvanáct pracovních dní (ale neříkejte mu to - ten by vás hnal, kdybyste mu chtěli komponování měřit na hodiny - za rok by pak musel vyprodukovat 127 písní!) - a tak mu náleží 11.100,- A pak jsou tu zkoušky. V průměru se počítá s šesti týdny, to jest dvakrát třiceti pracovními dny, neb (kromě režiséra, jehož jsme už započetli) má nezávislá skupina, již jsme si vzali za příklad, dva herce. Při celostátním průměrném platu to činí 55.500,- Sečteno a podtrženo: příprava inscenace přijde na 212.100,- A to celou dobu mluvíme o průměrném platu, v kterém jsou započítány nekvalifikované či nepříliš kvalifikované uklízečky, kopáči, zedníci, výhybkáři, šoféři... Nebereme v úvahu, že většina z tvůrců jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, nezapočítáváme to, že jde o originální uměleckou tvůrčí práci vyžadující jedinečný talent, osobitý přístup a vesměs i letité zkušenosti. Nájemné za malou zkušebničku a skládeček (dohromady nějakých 4x4 m) i s elektřinou, vytápěním, vodným a stočným... přijde onen soubor na 2.500 Kč měsíčně (nedávnou nabídku majitele přízemní jen dveřmi osvětlované špeluňky bez čehokoli dalšího za 10.000 Kč s díky odmítl) - což čítá ročně 30.000,- K tomu musíme připočíst roční náklady na telefon a internet 24.000,- www stránky a doménu 1.500,- tisk (víc než skromný; srovnejte s balíky letáků, jež máte každý den ve schránce) 1.000,- inzerci (také takřka zanedbatelnou) 3.000,- poštovné 1.000,- administrativně manažérské práce (telefonování, objednávání, smlouvy, vyúčtování...) - čemuž oba herci věnují každý den po jedné hodině zbývající do osmi pracovních hodin a po čtyřech dnech, zbývajících do 254 pracovních dní - v součtu 464 hodin ročně, tedy 53.360,- Buďme velkorysí a vynechme nějaký ten "spotřební materiál" (svíčky, potraviny, balónky... - tedy to, co se během představení nenávratně zlikviduje) i to, co je nutné opravit či koupit nově, když se čas od času něco rozbije. I tak v součtu přibude na provozních nákladech dalších 113.860,- PŘÍPRAVA INSCENACE A PROVOZNÍ NÁKLADY tedy vyjdou na 325.960,- Ze zmíněných 254 dnů 42 pracovních dnů vychází na letní prázdniny (což nebývá pro divadelníky dovolená, nýbrž hlavní čas k přípravě dalších premiér), 8 pracovních dní na dobu mezi Štědrým dnem a Třemi králi, 1 den pololetních, 2 dni velikonočních a 1 den podzimních prázdnin - v kterýchžto dnech si divadla pro děti takořka "neškrtnou". Zbývá rovných 200 hracích dní, na něž bychom měli uvedené náklady rozpočítat. Řeknete si, proč tedy nehrát dvakrát denně. Necháme-li stranou, že při plném výkonu je to na hranici možností zodpovědného herce, je tu ještě několik objektivních zádrhelů: Školy a školky nebývají tak početné, aby si mohly dovolit uspořádat (ať už u sebe nebo v kulturním středisku) dvě představení na jednom místě, a při přejezdu a s ním spojeném bourání a novém stavění scény se vloudí nějaká ta hodina navíc. A školy a zejména školky mají přesný rozvrh vázaný na vyučovací hodiny, obědy a spaní po něm, vycházky, vyzvedávání dětí rodiči..., |